Habsburské državy v 16. stol. a na poč. 17. stol.

Habsburské državy představovaly druhý úhel mocenského trojúhelníku evropského – vnitřně velmi složitý. Habsburkové, kromě tradičních středoevropských držav, které měly od dob vrcholného středověku, získali sňatkovou politikou državy západoevropské - vlivné a mocné, protože na ně byly navázány některé kolonie severošpanělského a nizozemského původu.

V r. 1477 zemřel burgundský vévoda Karel Smělý – o jeho dědictví vznikl spor mezi císařem Fridrichem III. a francouzským králem Ludvíkem XI. Fridrich vyhrál a získal dědictví pro svého syna Maxmiliána. Král Karel Habsburský - panovník španělský – je v r . 1519 jmenován císařem a jeho nástupce Filip II. ještě zmohutní habsburské panství, a to hlavně o španělské a nizozemské koloniální državy.

Habsburkové budují panovnický absolutismus po linii větví středoevropských a západoevropských. Bratr Karla V. – španělský panovník - Ferdinand I. český král – tyto větve Habsburků se propojovaly. Panovnický absolutismus byl současně budován na velkém území, což přinášelo problémy. Habsburský panovnický absolutismus ve srovnání s anglickým byl silně katolický. Západní větev Habsburků byla ve složitější situaci, protože Španělsko s Nizozemím tvořilo „zemi, nad níž slunce nezapadá“. Takovouto říši bylo těžké řídit.

Existovaly problémy dvojího druhu:

1. ekonomické – Španělsko, které řídili, nestačilo Francii ani Velké Británii, i když do Španělska pravidelně proudilo bohatství z kolonií. Španělé nedovedli bohatství zhodnocovat. Šlechta chudla – na svou obranu měli grandy (grand = příslušník vysoké kastilské šlechty). Chudla i města, která se sdružila do svaté hermanandy. V letech 1520 – 1521 situace přerostla v povstání nejchudších vrstev = komunérů.
2. záležitost Velkého Nizozemí – v jeho severní části začal růst protihabsburský odboj. Na přelomu I. a II. poloviny 16. stol. dosáhl netušených rozměrů. Zúčastnili se ho lesní gézové (dělníci) a mořští gézové (podíleli se na zámořské dopravě). V čele odboje byla hrabata Egmont a Horn. Filip II. když viděl, že odpor dosáhl těchto rozměrů, poslal sem v r. 1506 velkovévodu z Alby, který se pokusil odpor potlačit silou. Jeho vláda zde byla nelítostná, 50 – 60 tis. lidí padlo za oběť těch 6 – 7 let. I Egmont a Horn padli. Rakušané v r. 1573 velkovévodu z Alby odvolali.

Konflikt vyústil na konci 70 let ve vytvoření dvou velkých táborů na území bývalého Velkého Nizozemí. Jižní část v r. 1579 vytváří arraskou unii – zachovává věrnost Habsburkům a katolictví. Severní část vyhlásí utrechtskou unii – zde převáží náboženský reformismus a politický odklon od habsburské nadvlády.

Z utrechtské unie se v r. 1581 vyvinou Spojené provincie nizozemské – stát, který začíná budovat kapitalismus podle Velké Británie. Z arraské unie se vytváří samostatný stát Belgie s převažujícím vlivem katolicismu.

Tím vším byly habsburské državy oslabovány, ale jejich vliv drží až do r. 1588, kdy je jejich velká armáda poražena v bitvě s britským loďstvem. Od té doby se britský vliv v Evropě stane rozhodujícím, a to i za podpory Holandska.